NEBERTE MLÁĎATA RODIČŮM

     Než vám předložím výzvu z časopisu Myslivost, povím vám osobně prožitý zážitek o tom, co každý myslivec dobře ví. Totiž jak se chovat ke zvěří právě narozené, nakladené, vylíhnuté, prostě k novému životu.

     Ztěží ve společnosti lidí, se kterými setkáváte, utajíte, že jste příslušníkem Hubertova cechu. Určitě si k vám přišli někdy pro informaci, či radu, popřípadě jste se stali terčem nějakého vtípku nebo narážky na plniče mražáků.

     I na mne se obrátila kolegyně ze zaměstnání v kanceláři, držíc v ruce papírovou krabici s tajemstvím. "Našli jsme s vnučkou na zahradě dva malé zajíčky. Vnučka si s nimi pohrála, tak jsme je vzali domů na balkon, připravili mrkev a další zeleninu," vyhrkla kolegyně a dál už se smutnějším výrazem v hlase dodává: "ale nic nejedí a vypadají nějak divně. Máme je pustit zpět?".

     Jak je to u mne zvyklé, začal jsem trochu zhurta: "Maruško, kolikrát jsme se o tom bavili, že se ten, kdo najde nějaké mládě, tak se může podívat, ale nesmí na něj ani šáhnout nebo se ho dotýkat ...". Podívaje se však na něšťastnou ženu, přestal jsem v peskování, protože v tu chvíli by to bylo už za hranou. Věděl jsem, že i jiskřička naděje v podobě vrácení zajíčků na místo nálezu, je zhasnutá již v zárodku, což se potvrdilo.

     Určitě babičku s vnučkou takový konec mrzel. Ale neznalost chování v přírodě neomlouvá. Zákonitosti v přírodě jsou nemírně složitá věc a nemá cenu je zde rozpitvávat. Zkusme si však z výše uvedeného povídání alespoň vzít poučení. Babička s vnoučkou bude příště radši, když uvidí, jak zajíci rostou, jak se u jejich zahrady chovají.

Více, než kdy jindy je aktuální výzva k ochraně nově zrozeného života:

Zkusme tedy pomoci i my.

Luděk Judas